Nejvyšší soud České republiky nedávno vynesl zásadní verdikt, který otřásá představou o zpětné platnosti práva a posiluje právní jistotu ve smluvních vztazích. Jádrem sporu byla otázka úroků z prodlení u smlouvy uzavřené již v roce 1996. Bylo možné tuto „starou smlouvu“ posuzovat podle pravidel, která začala platit až o pět let později, v souvislosti se vstupem ČR do Evropské unie? Verdikt je jasný: historická platnost právních předpisů má přednost.
Případ se týkal závazkového vztahu mezi dodavatelem energií a nemocnicí, která v roce 1996 vystupovala jako nepodnikatelský subjekt. Smlouva sjednávala úroky z prodlení ve výši 0,05 % denně, což představovalo ročně 18,25 %. Když nemocnice v roce 2012 s platbami prodlila, soudy nižších instancí chybně aplikovaly novější ustanovení obchodního a občanského zákoníku, která omezovala výši úroků a rušila původní ujednání s odkazem na neplatnou aplikaci evropské směrnice. Tyto soudy přiznaly úroky pouze v zákonné výši pro rok 2012, ignorujíce původní platné ujednání.
Nejvyšší soud však tuto interpretaci razantně odmítl. Zdůraznil klíčovou zásadu časové působnosti právních předpisů: smlouvy se řídí zákony platnými v době jejich uzavření. Navíc potvrdil, že evropská směrnice o nepřiměřených podmínkách nemohla být v roce 1996 aplikována, neboť Česká republika nebyla tehdy členem EU. Toto rozhodnutí je majákem pro celou právní praxi, neboť zajišťuje, že platnost smluvních ujednání je pevně ukotvena v době jejich vzniku, čímž významně přispívá k předvídatelnosti a stabilitě obchodního i soukromého práva.
