
České nemovitosti prožívají historicky bezprecedentní růst, kdy ceny dosahují rekordních výšin i po očištění o inflaci a s ohledem na kupní sílu domácností. Přestože hypotéky jsou dvojnásobně dražší než před pandemií, poptávka po bydlení zůstává neochvějně silná a naráží na strnulou nabídku. Tato „posedlost cihlou“ paradoxně žene ceny neustále vzhůru, přeměňujíc vlastnické bydlení v nedosažitelný sen pro mnoho Čechů a vytvářející přehřátý trh, jehož stabilizace je v nedohlednu.
Za touto investiční horečkou se skrývá fenomén FOMO (Fear Of Missing Out). Češi rezignovali na vyčkávání levnějších nemovitostí či hypoték, poháněni obavou, že by propásli zhodnocení majetku. Tento mentální zkrat je umocněn nedostatečně rozvinutým českým kapitálovým trhem, který nenabízí srovnatelné investiční alternativy k realitám, na rozdíl například od Polska s jeho dynamickou burzou a rychlejší výstavbou. Historická nedůvěra v fondy a burzu, zapříčiněná skandály z 90. let, tak dále posiluje „home bias“ a směřuje valnou většinu investic do nemovitostí.
Současná cenová spirála má však i dalekosáhlé ekonomické dopady. Dostupnost vlastnického bydlení se rapidně zhoršuje, zatímco nájemní výnosnost investic do realit klesá pod úroveň, která by obstála v konkurenci diverzifikovaných akciových portfolií. Za tento stav částečně může i zrušení superhrubé mzdy, které zvýšilo disponibilní příjem u majetnějších vrstev, kteří tyto prostředky často investují právě do nemovitostí, čímž nechtěně přispívají k veřejnému zadlužení. Bez zásadního makroekonomického otřesu, který by výrazně zvýšil nezaměstnanost, se zdá, že ceny nemovitostí budou nadále stoupat, což pro budoucí generace znamená ještě větší výzvy v oblasti bydlení.