Je zdanění prázdných bytů skutečně cestou k dostupnějšímu nájemnímu bydlení? Mnozí v tom vidí řešení, ale odborníci upozorňují na složitost problému. Existují dva klíčové typy neobsazenosti: spekulativní, kdy je byt záměrně držen bez nájemníka, a frikční, což je přirozený jev například mezi pronájmy nebo při prodeji nových bytů v developerských projektech. Právě frikční neobsazenost, tedy dočasná prázdnota způsobená objektivními okolnostmi, hraje v diskuzi zásadní roli. Efektivní zdanění vyžaduje precizní rozlišení těchto typů, což se v praxi ukazuje jako téměř nemožné.
Paradoxně, zdanění prázdných bytů nezpůsobí jen postih spekulantů, ale dotkne se i běžných pronajímatelů a developerů. Pokud je totiž zdaněna i nutná frikční neobsazenost, pronajímatelé i developeři budou čelit vyšším nákladům. Tyto náklady pak logicky přenesou na nájemníky ve formě vyššího nájemného nebo promítnou do vyšších prodejních cen nových nemovitostí. Tím se potenciální tlak na snížení cen bydlení, který by mohl vzniknout z omezení spekulativní neobsazenosti, začne okamžitě anulovat růstem cen způsobeným zdaněním té neobsazenosti, která je přirozená a nevyhnutelná.
Ačkoli se vyšší zdanění nemovitostí nebo zavedení daně z prázdných bytů snaží snížit počet spekulativně prázdných nemovitostí a tím zvýšit nabídku, empirické důkazy ukazují na komplikovaný dopad. Zkušenosti z Vancouveru, kde už takovou daň zavedli, odhalují, že se oba protichůdné efekty – tedy pokles cen vlivem větší nabídky a naopak jejich růst kvůli vyšším nákladům na frikční neobsazenost – v podstatě navzájem ruší. Výsledkem je, že se finanční dostupnost nájemního bydlení reálně nezlepšila. Zdá se, že cesta k dostupnějšímu bydlení je složitější než pouhé zdanění prázdných bytů.
About the Author
