Většina českých pronajímatelů dává jednoznačně přednost nájemním smlouvám na dobu určitou, často s platností kratší než dva roky. Tato strategie jim poskytuje klíčovou flexibilitu a kontrolu: usnadňuje řešení problémů s nájemci pouhým neprodloužením smlouvy a otevírá prostor pro snazší navýšení nájemného při opětovném sjednávání podmínek. Pro nájemce však tato převládající praxe znamená značnou nejistotu bydlení, jelikož nemají garanci dlouhodobé stability a často neinvestují do údržby či zařízení bytu, což může vést ke zhoršení stavu nemovitosti.
Zatímco smlouva na dobu určitou je pro správu nájemního vztahu administrativně jednodušší, nese s sebou i specifická právní rizika. Majitelé musí být obezřetní – pokud písemně nevyzvou nájemce k opuštění bytu do tří měsíců od skončení platnosti, dochází k automatickému prodloužení smlouvy. Předčasná výpověď nájmu na dobu určitou je přitom pro obě strany silně omezena. Nájemce smí smlouvu ukončit jen při zásadních změnách okolností, kdežto pronajímatel pouze ze zákonných důvodů, jako je hrubé porušování povinností. Znalost těchto podmínek je na dynamickém realitním trhu klíčová.
Přechod na nájemní smlouvu na dobu neurčitou nabízí pronajímatelům, kteří najdou spolehlivého nájemce, výrazně stabilnější a méně administrativně náročné řešení. Ačkoli je ukončení nájmu pro majitele složitější (možné jen ze zákonných důvodů, například pro vlastní potřebu či závažné porušení povinností), tato smlouva zajišťuje stabilní, dlouhodobý příjem a podporuje nájemce v tom, aby se o byt starali jako o svůj vlastní domov. Finální volba závisí na cílech majitele: smlouva na dobu určitou je ideální pro „testování“ nájemníků, zatímco dlouhodobý nájem je optimální pro minimalizaci obratu a maximalizaci konzistentního výnosu.
About the Author
