Finální data o inflaci nepřinesla žádná dramata – míra růstu cen se ustálila na 2,4 % a bez větších překvapení potvrdila předběžný odhad. Za poklesem ale nestojí zásadní zlom proinflačních či protiinflačních trendů, ale především vyšší srovnávací základ z loňského roku. Českou inflaci navíc uměle snižuje přesun poplatku za OZE do státního rozpočtu a dočasně levnější potraviny, což vytváří jen klamný pocit uklidnění.
Pod povrchem se ale tvoří několik nebezpečných cenových tlaků. Na inflační straně stojí především pohonné hmoty, které zodpovídají téměř za polovinu celkového růstu cen, a dále zdražující se nájemné – ať už tržní, nebo imputované odrážející dražší bydlení. Svižným tempem rostou také ceny služeb, od stravování a ubytování až po řemeslnické služby. Největší inflační riziko přitom číhá v energiích pro domácnosti, jejichž dopady se kvůli fixacím do spotřebitelských cen výrazně promítají až na počátku příštího roku.
Na přelomu roku navíc vyprchá efekt přesunu poplatku za OZE a začnou se výrazněji prosazovat tržní ceny elektřiny a zemního plynu. Energetické firmy už dlouhodobě ignorovat vyšší náklady nebudou moci, a proto by se inflace mohla již počátkem roku dostat nad tři procenta. Čtyřprocentní hranici by sice podle současných předpokladů překročit neměla, ale obezřetnost České národní banky zůstává více než na místě.
About the Author
