Pojišťovnický svět čelí bezprecedentní krizi v oblasti digitálních rizik. S nástupem státem sponzorovaných kybernetických útoků se kriticky stírá hranice mezi běžnou digitální sabotáží a akty války, což vytváří zásadní právní a finanční nejistotu. Tradiční pojistné smlouvy totiž obsahují válečné výluky, formulované pro konvenční fyzické konflikty, které nelze jednoznačně aplikovat na vzdálený kód a digitální špionáž. Tato nejednoznačnost je pro pojišťovny kardinální otázkou, neboť hrozí, že obrovské škody způsobené digitální agresí budou muset hradit, pokud tradiční výluky neobstojí u soudu.
Klíčový precedens z praxe, jako byl soudní spor po útoku malwarem NotPetya v roce 2017 (Merck vs. Ace American Insurance), potvrdil slabost stávajících pojistných podmínek. Soud tehdy odmítl aplikovat válečnou výluku, protože pojišťovny nedefinovaly kybernetické události dostatečně jasně, a uplatnil právní princip contra proferentem (neboli výklad proti tomu, kdo smlouvu napsal). Největším problémem zůstává složitá a notoricky náročná identifikace aktéra, kdy je potřeba útok jednoznačně připsat suverénnímu státu. Stejně problematická je i charakterizace útoku, jelikož digitální sabotáž postrádá konvenční znaky válečného chování, jako jsou uniformovaní bojovníci nebo fyzická blízkost bojiště.
Pojišťovací trh proto horečně pracuje na zavedení nových standardů, aby se vyhnul katastrofickým ztrátám. Skupiny jako Lloyd’s Market Association (LMA) navrhují modelové klauzule o kybernetické válce, které rozšiřují definici státně připisované digitální aktivity, zahrnující i operace mimo čistě konvenční válečné akty. Přesto panuje obrovský zmatek: v současné době obíhá na trhu až 48 různých variant těchto kybernetických výluk, což zvyšuje riziko pro policyholdery, kteří mohou být v případě závažného útoku nečekaně bez krytí. Je kriticky důležité, aby makléři a odborníci okamžitě revidovali formulace smluv a zajistili, že krytí kybernetických rizik je transparentní a odolné vůči moderním formám státem sponzorované digitální agrese.