Nově představené programové prohlášení vlády vyvolává vážné obavy u ekonomů napříč spektrem! Přestože je plné ambiciózních slibů, jeho dopady na státní rozpočet jsou kritické. Odborníci varují, že realizace těchto masivních plánů by znamenala faktický konec fiskální konsolidace po nákladném období pandemie COVID-19. Mezi finančně nejnáročnější opatření patří navrácení valorizace důchodů, razantní zvýšení platů učitelů (až na 75 tisíc Kč) a převzetí plateb za obnovitelné zdroje státem. Tyto a další položky si podle konzervativních odhadů vyžádají každoroční výdaje přesahující šokujících 250 miliard korun, což dramaticky zvyšuje riziko ekonomické nestability a ohrožuje dlouhodobou udržitelnost veřejných financí.
Tato extrémně nákladná výdajová politika je navíc umocněna plánovanými úlevami na straně příjmů. Rozpočtové plány totiž počítají s výrazným propadem daňových výnosů, zejména díky zrušení windfall tax (ztráta 35 mld Kč ročně) a plánovaným snížením daně z příjmů právnických osob z 21 % na 19 %. Tato fiskální kombinace šokuje: odhady naznačují, že by se saldo veřejných rozpočtů mohlo snadno vrátit k pandemickým 5 % HDP. Takový scénář by znamenal výrazné porušení přísných Maastrichtských kritérií. Místo zodpovědného snižování dluhu se tak Česká republika vydává cestou rekordního zadlužování, které přímo ohrožuje budoucí vývoj ekonomiky.
Ekonom Kryštof Míšek upozorňuje na klíčový paradox: V době, kdy se česká ekonomika nachází na hranici svého potenciálního růstu a inflace setrvává na zvýšené úrovni (dvojnásobku inflačního cíle ČNB), je takto mohutný fiskální stimul naprosto zbytečný. Uvolněná fiskální politika v době konjunktury povede pouze k plýtvání zdroji a posílení inflačních tlaků. Největší hrozbou pro investory a občany je však ztráta „fiskální munice“: Až přijde skutečný makroekonomický šok nebo globální krize, stát nebude mít k dispozici žádné finanční rezervy pro efektivní hašení problémů. Tyto riskantní rozpočtové kroky představují nebezpečný experiment s budoucností veřejných financí.