Prezident Trump si opět hraje na „Pana odkládače“, když se termíny pro uvalení recipročních cel posouvají do srpna, zatímco trhy zůstávají překvapivě klidné a Nasdaq dokonce dosahuje rekordních maxim. Avšak nejnovější ekonomický tah americké administrativy vyvolává otazníky: padesátiprocentní dovozní clo na měď. Tento klíčový minerál, nezbytný pro výrobu čipů, baterií, elektromobilů i vojenské techniky, se stává terčem s cílem údajně oživit domácí těžbu a zpracování a zajistit tak větší soběstačnost USA. Je to však skutečně cesta k „great again“ americkému průmyslu?
Detailnější pohled na měděný průmysl odhaluje propastné trhliny v tomto plánu. Spojené státy jsou zhruba z poloviny závislé na dovozu mědi, přičemž jejich vlastní produkce za poslední dekádu klesla o pětinu. Otevření nového dolu přitom není záležitostí měsíců, nýbrž celých let, často i dekády. Historie se navíc opakuje: podobná cla na ocel a hliník v Trumpově prvním funkčním období nepřinesla slibovaný nárůst produkce, u hliníku dokonce došlo k výraznému poklesu. V době, kdy poptávka po mědi prudce roste – hovoří se o ní jako o „ropě 30. a 40. let“ – je nabídková strana extrémně neelastická.
Cíl strategické soběstačnosti v těžbě a zpracování mědi pro USA se proto jeví jako vysoce nepravděpodobný. Očekávaným a již zaznamenaným dopadem tohoto protekcionistického kroku je naopak zdražení mědi na domácím trhu. To povede k výrazně vyšším nákladovým tlakům pro americký průmysl, což paradoxně podkopává snahy Donalda Trumpa o jeho revitalizaci. Podle hlavního ekonoma ČSOB Private Banking, Dominika Rusinka, tato politika spíše ohrožuje konkurenceschopnost amerických firem, než aby jim pomohla k prosperitě a nezávislosti.
