Česká republika se hrdě řadí na 14. místo nejbohatších zemí Evropské unie, přičemž svou ekonomickou výkonností měřenou skrze HDP na obyvatele dosahuje úctyhodných 92 % unijního průměru. Tímto výsledkem jsme za sebou nechali nejen všechny ostatní postkomunistické státy včetně ambiciózního Slovinska, ale i tradiční jihoevropské ekonomiky jako Portugalsko či Řecko. Aktuálně dýcháme na záda i Španělsku a ve srovnání se sousedním Slovenskem, které se potýká s výrazně nižšími čísly, si tuzemské hospodářství udržuje náskok celých 20 %.
Ačkoliv česká ekonomika vykazuje solidní růst, v žebříčku reálné spotřeby domácností se propadáme až na 20. příčku v EU, což odhaluje zajímavý paradox mezi papírovým bohatstvím země a skutečnou kupní silou jejích obyvatel. Češi se sice neostýchají utrácet za alkohol a tabák nebo si dopřát zaslouženou dovolenou, ale v nákladech na oblečení, obuv či dopravu zůstávají značně pozadu za evropským standardem. Tato diskrepance naznačuje, že realizovaná kupní síla našich domácností je stále nižší, než by odpovídalo celkové ekonomické síle státu.
Klíčovým pilířem tuzemského finančního chování zůstávají nadstandardní investice do bydlení a vysoká míra úspor, která se drží na nadprůměrných hodnotách již od období pandemie. Fascinující vývoj sledujeme i ve vztahu k Německu – zatímco před deseti lety nás dělila propast 30 %, dnes se rozdíl v HDP smrskl na 20 %. Tato konvergence k našemu západnímu sousedovi však není dána jen naším raketovým tempem, ale i aktuálním oslabením německého hospodářství, což potvrzuje, že sbližování ekonomik může mít různé, někdy i překvapivé příčiny.
About the Author
