V době rostoucí globální nejistoty a turbulentních politických změn, zejména v souvislosti s politikou Donalda Trumpa, se zlato stává opět žhavým tématem. Jeho cena se drží v blízkosti historických maxim, a to nejen díky tradičním investorům či šperkařskému průmyslu. Klíčovým hráčem, který stojí za masivní poptávkou po tomto drahém kovu, jsou totiž centrální banky po celém světě. V minulém roce nakoupily více než tisíc tun zlata, což představuje pětinu celosvětové poptávky a dvojnásobek objemu z 90. let.
Proč se ale finanční instituce uchylují k tak rozsáhlým nákupům? Existují dva hlavní důvody: diverzifikace rezerv a geopolitická diverzifikace. Centrální banky se snaží snížit závislost na tradičních dolarových a eurových aktivech, což je strategie, kterou uplatňuje i Česká národní banka s cílem dosáhnout 100 tun zlata do roku 2028. Geopolitická rizika, zejména po konfliktu na Ukrajině a s ním spojených sankcích, pak nutí státy jako Čínu, Indii a Turecko hromadit zlato jako pojistku proti zmrazení devizových rezerv.
Přestože zlato tvoří významných 20 % globálních rezerv, stále výrazně zaostává za dominujícím americkým dolarem, který drží 46 % celkových a úctyhodných 58 % měnových rezerv. I přes pozvolný pokles v čase si dolar udržuje pozici globální rezervní měny bez reálné alternativy – ani euro, ani čínské renminbi, a dokonce ani samotné zlato jej v dohledné době nenahradí. Éra zlatého standardu je za námi a pro moderní finanční systém jsou fiat peníze i přes své nedokonalosti praktičtější a flexibilnější volbou než méně likvidní drahé kovy.
