Česká republika se dlouhodobě pyšní titulem evropského šampiona v nízké nezaměstnanosti, ale tento oslnivý výsledek v sobě skrývá nebezpečnou past. Zatímco statistiky Eurostatu ukazují rekordně nízké hodnoty, pod povrchem se dusí dynamika našeho hospodářství. Extrémně nízký počet lidí bez práce totiž není jen vizitkou stability, ale také příznakem zamrzlého trhu, kde firmy marně hledají talenty a mzdové náklady v mnoha oborech rostou bez odpovídajícího zvýšení celkové produktivity.
Skutečným kamenem úrazu je minimální pracovní mobilita, v níž Česko patří na samotný chvost Evropské unie. Pravděpodobnost, že český zaměstnanec dobrovolně změní místo, je srovnatelná s řeckým či bulharským trhem a dosahuje pouhé pětiny úrovně vyspělého Dánska nebo Nizozemska. Tato neochota opustit komfortní zónu, která je nejvíce alarmující u pracovníků nad 55 let, brání efektivnímu přesunu sil do moderních a produktivnějších odvětví, čímž zásadně brzdí budoucí prosperitu celé země.
Tato strukturální strnulost se může stát osudnou v konfrontaci s nástupem umělé inteligence a nezvratným stárnutím populace. Éra, kdy bylo možné setrvat na jedné pozici po celý život, definitivně končí a český trh práce se musí bleskově adaptovat na potřebu masivních rekvalifikací. Pokud se nepodaří zvýšit ochotu Čechů měnit profesní zaměření a přizpůsobit se technologickým trendům, hrozí, že se naše dosavadní výhoda promění v drahý handicap, který podkope mezinárodní konkurenceschopnost.
About the Author
