Kamera v nájemním bytě je podle právníků krajně riziková a v běžném nájemním vztahu prakticky neobhajitelná – právo pronajímatele chránit svůj majetek totiž končí tam, kde začíná soukromí nájemce. Ani souhlas nájemce situaci nemusí vyřešit, protože podle GDPR musí být svobodný a odvolatelný, což je u slabší strany nájemní smlouvy sporné. Objeví-li nájemce skrytou kameru třeba v ložnici nebo koupelně, měl by ji zdokumentovat, obrátit se na Úřad pro ochranu osobních údajů či soud a v nejzávažnějších případech přímo na policii – v rámci hry může být nejen žaloba za zásah do soukromí, ale i trestní oznámení za porušování domovní svobody.
Pozor na právní pasti si musí dát i samotní nájemci a společenství vlastníků. Chytrý zvonek nebo kamera u vstupních dveří je snáze obhajitelná jen tehdy, když snímá výhradně prostor před vlastními dveřmi – jakmile sleduje společnou chodbu, výtah nebo sousedy, jde už o zpracování osobních údajů podle GDPR. SVJ smí kamery ve společných prostorách instalovat pouze s konkrétním a prokazatelným důvodem, například kvůli opakovaným krádežím či vandalismu; obecná „bezpečnost“ ani souhlas většiny vlastníků nestačí. Nezbytný je balanční test, oznámení viditelné ještě před vstupem do sledovaného prostoru i podrobné informace prostřednictvím QR kódu či webu.
Kamerové záznamy se přitom nesmějí uchovávat libovolně – podle metodiky ÚOOÚ by měla být přiměřená doba zpravidla do 72 hodin a delší archivace je přípustná jen při konkrétním incidentu. Přístup k záběrům patří výhradně určeným osobám a předat je lze policii, soudu či pojišťovně, nikoli sousedům nebo na internet. Další rizika přinášejí cloudová úložiště a zejména rozpoznávání obličejů, jež je v bytových domech obtížně obhajitelné. Nejčastější chybou je postup „nejdřív instalace, pak právo“ – právě proto se vyplatí řešit kamerové systémy včas a podle aktuální metodiky ÚOOÚ, ne až ve chvíli, kdy dorazí stížnost nebo kontrola.
About the Author
