Němci touží po luxusním podzimu života a v důchodu by si chtěli udržet životní standard odpovídající téměř 80 % jejich dosavadního čistého příjmu. Realita je však neúprosná – drtivá většina obyvatel nevěří, že na takto vysokou penzi kdy dosáhne, a jejich ambiciózní představy se drasticky rozcházejí s reálnými finančními možnostmi. Zatímco nájemníci pociťují největší obavy z budoucích nákladů na bydlení, majitelé nemovitostí jsou o něco klidnější, přesto se celá společnost shoduje na jednom: státní důchod jako jediný pilíř finančního zabezpečení v budoucnu kriticky nepostačí.
Cestu k efektivnímu spoření blokuje inflace a složitost systému, což potvrzují aktuální data, podle nichž více než 40 % domácností muselo kvůli rostoucím cenám své úspory na stáří výrazně omezit. Ačkoliv dvě třetiny ekonomicky aktivních lidí deklarují ochotu převzít za své budoucí zabezpečení osobní odpovědnost, polovina z nich si vyšší měsíční odklady jednoduše nemůže dovolit. Situaci navíc komplikuje nepřehlednost finančních produktů, která odrazuje ty, kteří by se o své peníze rádi postarali sami, ale ztrácejí se v byrokratické džungli a komplikovaných pravidlech doplňkového penzijního spoření.
Česko stojí před velmi podobnou výzvou, kdy přehnané spoléhání na stát naráží na neúprosnou demografickou realitu stárnoucí populace. Aby se budoucí senioři vyhnuli prudkému propadu životní úrovně, musí se doplňkové investování stát standardem už od prvního zaměstnání, nikoliv jen výsadou finančně nejdisciplinovanější menšiny. Klíčovou roli musí sehrát stát vytvořením srozumitelného a motivačního rámce pro dlouhodobé zhodnocování úspor, protože bez včasné individuální přípravy a využití síly složeného úročení hrozí budoucím generacím na obou stranách hranice citelný finanční šok.
About the Author
