Zastropování hypoték se vrací do diskuzí jako jedno z možných řešení dostupnosti bydlení. Stát má v ruce několik silných nástrojů – může bankám zákonem stanovit maximální úrokové sazby, omezit jejich marže, případně část úroků dotovat přímo ze státního rozpočtu. Každá z těchto cest přitom přináší jiný typ zásahu do trhu a odlišně ovlivňuje jak bankovní sektor, tak klienty hledající financování svých prvních či dalších domovů.
Regulace cen hypoték není v Evropské unii žádná novinka ani tabu. V zemích platících eurem, konkrétně ve Francii a Chorvatsku, se s podobnými opatřeními setkávají dlouhodobě. Evropské zkušenosti však ukazují, že samotné nastavení stropu sazby ještě automaticky neznamená levnější hypotéky pro běžné klienty. Účinnost takové intervence závisí na konkrétní konstrukci pravidla a na tom, zda dokáže stát prosadit limity, které reálně promítnou do nabídek bank.
Klíčové tedy není jen to, zda stát zasáhne, ale především jak přísný limit stanoví a zda skutečně omezuje cenotvorbu bank. Příliš vysoký strop může zůstat jen mrtvým ustanovením zákona, zatímco příliš nízký hrozí narušením stability finančního trhu. Zkušenosti ze zahraničí jasně potvrzují, že regulace hypoték sice může pomoci, ale bez promyšleného nastavení mechanismu přinese spíše rizika než očekávanou úlevu pro dlužníky.
About the Author
