Světové dluhopisové trhy zažívají synchronizovaný výprodej, který nemá obdoby od finanční krize v roce 2008. Výnosy klíčových státních dluhopisů raketově rostou napříč kontinenty – německý bund je na nejvyšší úrovni od roku 2011, japonský třicetiletý JGB překonal historická maxima nad 4 % a australský desetiletý výnos se poprvé od roku 2011 vyšplhal nad 5 %. Americký třicetiletý Treasury uzavřel červenec na 5,27 % a reálný výnos (TIPS) je na nejvyšší úrovni od nejhorší fáze krize před 18 lety. Tento výprodej není jen sbírkou lokálních příběhů, ale hlubokým strukturálním posunem.
Klíčem k pochopení je metafora „hudebních židlí“ – centrální banky (QE) a japonští životní pojistitelé byli roky strukturálními kupci dluhopisů po celém světě. Nyní oba současně ustupují. Centrální banky vracejí dluhopisy na trh kvantitativním utahováním (QT) a japonští pojistitelé, kteří dříve investovali do amerických, německých či britských dluhopisů kvůli nulovým výnosům doma, začínají masivně přesouvat kapitál zpět do rostoucích japonských výnosů. Právě tato repatriace, která se překrývá s devizovými intervencemi japonského ministerstva financí, vytváří zpětnou vazbu, jež tlačí na americký dlouhý konec a zhoršuje globální výprodej.
Problém Japonska je hlubší – jen nepadá kvůli podhodnocení, ale proto, že země s obřím dluhem nemůže dovolit výnosům volně růst. „Stínový výnos“ japonských dluhopisů by bez nákupů centrální banky byl o stovky bazických bodů výše, což by spustilo dluhovou krizi. Devizové intervence, včetně rekordní společné akce s USA, dávají jen čas, ale neřeší strukturální problém. Klíčovou slepou skvrnou trhu zůstává, že repatriace japonských pojišťoven společně s prodejem amerických dluhopisů pro intervence vytváří nebezpečnou zpětnou vazbu, která může dále roztočit spirálu výprodeje.
About the Author
