Evropský průmysl se aktuálně nachází na zásadním rozcestí a navzdory křehkým náznakům krátkodobé stabilizace čelí bezprecedentním výzvám. Ačkoliv nejnovější data mohou na první pohled působit optimisticky, skutečný růstový trend zcela chybí. Zpracovatelský průmysl stagnuje na hodnotách z doby před pěti lety a těží převážně z dočasných stimulů, jako je preventivní hromadění zásob kvůli nejisté logistice nebo zvýšené obranné výdaje států NATO. Místo silného oživení tak Evropa svádí mimořádně tvrdý boj s vysokými náklady na energie, přebujelou byrokracií a dravou zahraniční konkurencí.
Nejvýraznějším varovným signálem je hluboký propad automobilového sektoru, který byl historicky hlavním motorem evropské ekonomiky. Průmyslové velmoci v čele s Německem a Francií hlásí masivní poklesy produkce vozidel – německá výroba se od roku 2019 propadla o pětinu, francouzská dokonce o celých 30 %. Závažným problémem je i citelné zmenšení unijního trhu s automobily, který za uplynulých sedm let ztratil 15 % svého objemu. Tuto vzniklou mezeru nyní velmi agresivně vyplňují čínští výrobci, kterým se již na starém kontinentu podařilo získat téměř desetiprocentní tržní podíl.
Aby Evropa odvrátila hrozbu plíživé deindustrializace, musí neprodleně přistoupit k radikální restrukturalizaci a transformaci. Tradičně silná odvětví, mezi která patří i chemický či slévárenský průmysl, totiž postupně ztrácejí svou historickou dominanci na domácích i zahraničních trzích. Odstrašujícím mementem tohoto vývoje je současné Německo, jehož celková průmyslová výroba se za posledních osm let smrskla o drastických 15 %. Evropské firmy se zkrátka musí co nejrychleji adaptovat na nové podmínky globálního trhu, v opačném případě riskují nevratnou ztrátu své konkurenceschopnosti.
About the Author
