Státní zásah do cen hypoték už není v Evropě žádná sci-fi – francouzská centrální banka každé čtvrtletí vyhlašuje maximální efektivní úrokovou sazbu, která zahrnuje nejen samotné úročení, ale i poplatky a povinné pojištění. U hypoték s pevnou sazbou a splatností nad dvacet let je od října strop 5,40 procenta, u deseti až dvacetiletých úvěrů 4,68 procenta. Chorvatsko šlo ještě dál a nová legislativa vážící se k listopadu omezuje variabilní sazby na čtyři třetiny průměrné sazby existujícího hypotečního portfolia – pokud je průměr tři procenta, banka nesmí jít nad čtyři procenta.
Zajímavostí je, že zastropování sazeb sice brání drahým hypotékám, ale automaticky nezaručuje levnější bydlení. Polský občanský zákoník sice stanovuje strop na dvojnásobek referenční sazby centrální banky plus 3,5 procentního bodu, ten ale leží vysoko nad reálným trhem a funguje spíše jako pojistka proti extrémním úvěrům. Maďarsko zvolilo jinou cestu – v programu Home Start dostanou vybraní žadatelé hypotéku s úrokem maximálně tři procenta, přičiž rozdíl vůči tržním podmínkám platí stát. Česká varianta by mohla spočívat v omezení bankovních marží navázáním na swapovou sazbu, například pětiletý swap 3,8 % plus jeden procentní bod jako maximální přirážka, což by hypotéku drželo na 4,8 %. Takový mechanismus by sice reagoval na pohyb tržních peněz, ale mohl by ohrozit dostupnost úvěrů pro méně bonitní klienty.
Evropské zkušenosti jasně ukazují, že cenu hypoték nemusí určovat výhradně neomezená cenotvorba bank, ale cenový strop není totéž co dostupné bydlení. Pokud by stát zasáhl příliš agresivně, mohl by naopak omezit nabídku hypoték, a pokud by levnější úvěry rozdmíchaly poptávku bez dostatečného růstu výstavby, částečná úspora by se nakonec rozplynula v dražších nemovitostech. Regulace je proto možná i legislativní cestou, ale vyžaduje pečlivou kalibraci, aby nevedla k horším podmínkám pro budoucí majitele domů.
About the Author
