Pražští senioři žijí v ekonomickém paradoxu – i když pobírají nejvyšší starobní důchody v České republice, na nájemní bydlení jim peněz chybí nejvíce. Za modelový byt o rozloze 65 m² včetně energií zaplatí v metropoli měsíčně 31 557 korun, zatímco průměrná pražská penze činí pouhých 22 211 korun. Každý měsíc jim tak schází 9 346 korun na holé přežití v nájmu. Situaci neřeší ani nová superdávka, protože stát uznává náklady na bydlení jen do výše normativu 16 810 korun, a ten v součtu se životním minimem nedosahuje ani průměrného důchodu – důchodce tak na podporu nedosáhne vůbec, nebo se skutečný nájem nikdy plně nezapočítá.
Zajímavostí je, že výše důchodu o životní úrovni seniora rozhoduje jen z malé části. Zatímco rozdíl mezi kraji s nejvyšší a nejnižší penzí činí pouze 2 024 korun, u nájemného za stejný byt se rozcházejí ceny až o 15 535 korun. Nejlépe na tom vycházejí senioři v Ústeckém kraji, kde jim po zaplacení nájmu a energií zbývá 4 800 korun měsíčně, následují Moravskoslezský kraj a Vysočina. Naopak nejhůře je dopadá Prahu, kde ani rekordní důchod nepokryje tržní nájem. Rozhoduje tak především to, zda senior bydlí ve vlastním nebo v nájmu – stejný pražský důchodce může být buď nejlépe zajištěným, nebo nejohroženějším v zemi.
Velký vliv má i genderová propast. Ženy pobírají průměrně o 2 435 korun méně než muži, přičemž největší rozdíl mezi pohlavími vykazuje Moravskoslezský kraj s rozdílem 3 718 korun měsíčně. Právě ženy v nájmu si nemohou dovolit bydlení v pěti krajích, zatímco muži jen ve dvou. Analýza Moore Czech Republic tak ukazuje, že pro seniory není podstatná jen výše důchodu, ale především regionální ceny bydlení a forma bydlení – a ta v České republice rozhoduje o tom, zda důchodce žije v bezpečí nebo v existenčním ohrožení.
About the Author
